Vydané knihy 2007

JPEG - 8.1 kb

- Antologie černého humoru / André Breton

1966

Překlad: Michal Novotný

Nakladatel: Concordia, 2006

Jak dokládají některé pasáže prvního Manifestu surrealismu, Breton poznal Hegelovo myšlení kolem roku 1924 v díle italského filozofa Benedetta Croceho o „živém a mrtvém v Hegelově filozofii“ (Ciò che è vivo e ciò che è morto della filosofia di Hegel). O několik let později se pustil do horlivé četby dostupných překladů ze druhé poloviny devatenáctého století, kdy hegelovské myšlení ve Francii poprvé našlo velkou odezvu (mezi nejslavnějšími osobnostmi, které měly k Hegelovi blízko, zmiňme alespoň filozofy Victora Cousina a Hippolyta Taina a po nich také literární tvůrce Mallarméa a Villierse de l’Isle-Adama). Filozofii ducha a Filozofii přírody četl v překladu A. Véry, Estetiku přeloženou od Ch. Bénarda.

Tato četba je zdrojem nesčetných aluzí a citací, které nacházíme v Bretonových spisech ze třicátých let. Hegelovy pojmy dokonce postupně přestávají být vyznačovány uvozovkami, stávají se přirozenou součástí Bretonovy prózy a splývají s dynamikou jeho myšlení. Hegelův systém například Bretonovi posloužil jako jeden z teoretických podkladů k propracování pojmu „černý humor“. Od Hegela převzal pojem „objektivní humor“, ten se dokonce objevuje v samém závěru svazku Estetiky věnovaného budoucnosti různých druhů umění, jako by snad černý humor měl být jediným možným uměním budoucnosti. Druhým stavebním kamenem byl spis Sigmunda Freuda Vtip a jeho vztah k nevědomí, v němž Breton poznal poetické bohatství i charakter rozvratného elementu, které jsou humoru vlastní. Tak se zhruba roku 1935 zrodila myšlenka vytvořit Antologii černého humoru sahající od Swifta po surrealismus. Breton tento plán téměř vzápětí uskutečnil, avšak potíže s vydáním a následně válka způsobily, že kniha byla publikována až roku 1945. Přitom právě toto dílo mělo být podle Bretona přirozenou součástí temných období dějin, protože humor je „výsostným“ projevem utiskovaného ducha.

Etienne-Alain Hubert,
Philippe Bernier
ADPF 1997


JPEG - 2.2 kb

- Milá Páně / Albert Cohen

1968

Překlad : Alena Ondrušková, Marie Janů

Nakladatel: Paseka, 2007

Solal je mladý, pohledný, tajemný, mimořádně inteligentní, snadno slaví milostné úspěchy u žen ve svém okolí a trpí tím, že lásku může získat tak lacino. Až do chvíle, kdy potká Arianu, která se zanedlouho Solalovi oddá tělem i duší a je pyšná na to, že se stala milou Páně. Ovšem když přejde první milostné okouzlení, dvojice velmi rychle narazí na hranice absolutní vášně. Milenci se ocitnou v izolaci od společnosti, stávají se obětí antisemitismu a jejich vztah se postupně rozpadá.
Román Milá Páně je nelítostnou obžalobou milostné vášně. Hlavní hrdinové, Solal a Ariana, se dusí v dokonalé lásce, kterou si vysnili. Albert Cohen zesměšňuje společenské konvence a vytváří sžíravou satiru měšťácké společnosti. Tato demystifikace mezilidských vztahů odkrývá aroganci a malichernost společnosti, která se nevyhnutelně řítí do antisemitismu a do války.

„Podala mu ruce. On je vzal do svých dlaní a poklekl před ní. Ona před ním také poklekla, a to s takovou noblesou, že při tom převrátila čajovou konvici, šálky, mléčenku a všechny plátky citronu. Klečeli, usmívali se, odhalili zářivé mladistvé zuby. Klečeli, byli směšní, byli hrdí a krásní a život byl úchvatný.“



GIF - 7.3 kb

- Společnost spektáklu / Guy Debord

1967

Překlad: Josef Fulka; Pavel Siostrzonek

Nakladatel : Intu, 2007

„Knihu, která dokáže dát odpověď zároveň na "oba tyto požadavky", považuji v podstatě za dokonalou. Proto všichni ti, kdo ji odmítají, jsou na omylu. A jelikož jsem takový, jaký jsem, nevím, jakou jinou cestou bych mohl kdy podat důkaz svých nejlepších schopností.“
„Cette mauvaise réputation... “ (Ta špatná pověst…), s. 128-129.

Společnost spektáklu je Debordovou nejslavnější a nejčastěji citovanou knihou. V období květnových událostí roku 1968 se ve Francii stala bestsellerem, součástí mnoha bojů a mnohých úvah. Od té doby ji objevují stále nové generace čtenářů a vnášejí do ní svůj pohled. Dílo tedy ve zkoušce času rozhodně obstálo, i když se dnes mnozí vykladači vzdalují od jeho vlastního smyslu a především celkově kritického záměru. Debord sám provokativně napsal, že tuto knihu pokládá za dokonalou a že jí není co vytknout. A i když se dočkala mnohých reedic, Guy Debord nezměnil ani čárku. Zkrátka kniha, kterou je řečeno vše.
Pojem spektáklu je výsledkem Debordovy osobní syntézy, v níž propojil svou životní zkušenost a některé základní pojmy marxistické nauky, především ideologii, odcizení, zbožní fetišismus či reifikaci (zvěcnění). Pojednává o moderní společnosti, ať už kapitalistické, či socialistické, která se dostává do stále úplnějšího područí ekonomiky. Ekonomika již funguje jen sama pro sebe. Aby prosadila svou tyranskou vládu, staví se do role nejvyššího, jediného možného statku, a tím vytváří moderní, zcela totalitní verzi iluze náboženství. V tomto smyslu „spektákl“ neznamená jen zobrazení například v televizi, jak se také někdy tento pojem vykládá, ale daleko více se vztahuje k ideologii, která televizní a jiné zobrazení umožňuje. Tato ideologie, totožná se zobecněným zbožním fetišismem, působí jako odcizující princip, který uzavírá jednotlivce a reálný svět do zdání a zobrazení: „Zobecněný spektákl představuje konkrétní protiklad života, a je tedy autonomním hnutím ne-života.“ Spektákl je hlavním pramenem odcizení, ale také základní příčinou samoty a izolace, charakteristických rysů moderní společnosti. Je principem, který znemožňuje dialog, opravdovou komunikaci mezi jednotlivci nahrazuje neustálým oslavným monologem na sebe sama. Vítězí tam, kde se mu podaří rozložit společenství i jeho kritického ducha.

Vincent Kaufmann
Adpf – 2003


GIF - 14.6 kb

- Paradoxní štěstí, Esej a hyperkonzumní společnosti / Gilles Lipovetsky

2006

Překlad: Martin Pokorný

Nakladatel: Prostor, 2007

Nejvyšším cílem demokratických společností se stalo osobní štěstí a soukromé slasti. Vynořuje se tak homo cosumericus třetího typu, hyperkonzument, který se oprostil od někdejších tradic, společenských vazeb a zákazů. Jeho záliby a nákupní preference pravení z emocionálních podnětů, sledují kvalitu života a zdraví, řídí se firemními značkami i estetickým prožitkem, vyhledávají bezprostřední uspokojení.

Honba za soukromými slastmi však člověku přináší jen dílčí štěstí. Dnešní jedinec je zároveň stále více stíhám pocity úzkosti, osamělosti a životního ztroskotání. Autor vidí hyperkonzumní společnost sice kriticky, avšak odmítá katastrofické vize stejně jako ‚‚návrat k autencticitě‘‘ a touhu po domnělé idylické minulosti.

Francouzský filozof a sociolog Gilles Lipovetsky (nar. 1944) je vtipným a kritickým komentátorem naší současnosti. Nakladatelství PROSTOR dosud vydal v českých překladech tato jeho díla: Éra prázdnoty. Úvahy o současném individualismu (1998, 2001 a 2003), Soumrak povinnosti. Bezbolestná etika nových demokratických časů (1999), Třetí žena. Neměnnost a proměny ženství (2000, 2007), Říše pomíjivosti. Mó́da a její úděl v moderních společnostech (2002) a Věčný přepych (2005).


GIF - 10.1 kb

- Válka a film / Paul Virilio

Překlad: Tereza Horáková, Michal Pacvoň

Nakladatel: Pavel Mervart, 2007

V eseji Válka a film se Paul Virilio zabývá „zorným polem války“ – sleduje, jak vojenství dokázalo využít kinematografických technik ke stále novým reorganizacím před rozhodujícím střetem.

Už od počátku se funkce zbraně a funkce oka spojily při míření – v hledí pušky nebo v zaměřovači dalekonosných děl, a tak není divu, že si kamera velmi rychle našla místo nad hlavní kulometu ve stíhacích letadlech, aby bylo možné snáze oficiálně potvrdit zásah nepřítele.
Nadarův vynález letecké fotografie z roku 1858 byl systematicky využíván během první světové války k pořizování leteckých snímků a jejich následné fotointerpretaci. Již to byl výmluvný doklad faktu, že ničení v měřítku celých regionů získalo i kinematografický rozměr. Krajinu neustále drásanou bojem bylo třeba vzápětí zrekonstruovat na sérii po sobě jdoucích snímků, kamera zachycovala potenciálně nebezpečná území a film nahradil mapy generálního štábu...

Druhá světová válka vývoj na scéně boje ještě urychlila. Noční bombardování, světlomety, osvětlovací bomby, to vše proměnilo útok v sérii zvláštních efektů, ve vzdušnou projekci, která měla vyděsit již tak zastrašené obyvatelstvo. Světlo i zvuk dosahovaly překvapivé intenzity a brzy poté jaderný záblesk přeexponoval snímek dvou měst... Od onoho soumračného dne se konflikty začaly osvětlovat nepřímo. Teď se ve slabém svitu katodových obrazovek odehrává válka televizních záběrů, v nichž to, co vyvstává před očima, je znamením apokalyptických hrozeb a termojaderných střel.


JPEG - 19.7 kb

- Daroval jsem svou duši bílému kameni / Tristan Tzara

české vydání z roku 2007: Daroval jsem svou duši bílému kameni. – výbor z tvorby

Překlad: Zdeněk Lorenc

Nakladatel: Concordia

„Jsme přesvědčeni o účinnosti Tzarovy poesie, čímž chceme říci, že s výjimkou surrealismu ji pokládáme za jedinou opravdu na místě. Když hovořím o její účinnosti, chci tím říct, že působí v nejširší oblasti a že dnes znamená výrazný krok ve smyslu osvobození člověka. Když říkám, že je na místě, je třeba to chápat tak, že ji stavím proti veškeré poesii nejen včerejší, ale snad i předvčerejší: mezi tím, co Lautréamont zcela neznemožnil, že je v první řadě Tzarova poesie.“

André Breton, Druhý manifest surrealismu, 1930

Překlad: Dagmar Steinová


GIF - 6.1 kb

- Mugl / René Daumal

Dvojjazyčné vydání

Překlad: Jakub Hlaváček

Nakladatel: Malvern, 2007

Daumal, René (1908-1944), francouzský spisovatel. Běhěm studia na gymnáziu v Remeši se seznámil s Rogerem Gilbert-Lecomtem, Rogerem Vaillandem a Robertem Meyratem a s nimi založil v Paříži roku 1927 časopis Vysoká hra. Díky množství příspěvků a rozmanitých originálních pohledů (přispívali např. malíř Josef Šíma nebo básník André Rolland de Renéville) se Vysoká hra brzy proměnila v hnutí odlišné od surrealismu. Její stoupenci žádali od umělce schopnost být vidoucí po vzoru Rimbaudova Dopisu vidoucího. René Daumal byl hlavou tohoto efemérního hnutí. Od roku 1930 studoval sanskrt a přijal za své filozofické zásady G. I. Gurdžijeva. Roku 1932 odjel do Spojených států; v té době už Vysoká hra přestala vycházet. V roce 1935 časopisecky vyšla jeho studie les Limites du langage philosophique (Hranice filozofického jazyka) a o rok později Daumal v básnické sbírce le Contre-ciel (Protinebe)vymezil svůj pohled na novátorský smysl básnické tvorby. Vinou předčasného úmrtí mohl Daumal za života publikovat jen část svého díla – například roku 1938 vyšla la Grande Beuverie (Velká pitka), satirická studie soudobé společnosti, jíž Daumal do protikladu stavěl schopnost sebepozorování. Poté se v díle Mont analogue (Hora analogie, vydáno posmrtně 1952) pustil do hledání vyššího lidství, které skrývá tajemství ducha. Zároveň soustavně prohluboval své znalosti východního myšlení.


JPEG - 4.7 kb

- Oblá prkna / Yves Bonnefoy
2001
Překlad: Jiří Pelán
Nakladatel: Opus, 2007

Oblá prkna (2001) jsou prozatím poslední sbírkou Yvese Bonnefoye, jedné z nejvýznamnějších osobností dnešní francouzské kultury. Český čtenář tak má příležitost navázat znovu dialog s básníkem, jehož dílo mu není neznámé (nakladatelství Torst vydalo v roce 1996 jeho sbírky O pohybu a nehybnosti Jámy a Psaný kámen a nakladatelství Opus vydalo v roce 2006 svazek Esejů).
Nová sbírka je na jedné straně dokladem hluboké kontinuity Bonnefoyovy tvorby, ale na druhé straně je i svědectvím o tom, jak se kardinální témata básníkovy poezie posouvají v čase, jsou zasazována do nových perspektiv a zpřízvučňována novými souvislostmi. Básník nadále vede spor s pojmovým myšlením, které nám znemožňuje vnímat svět v jeho bezprostřednosti. Co je však v těchto verších nové, je – jak sám řekl – „větší přítomnost situací z dětství“.
Právě dítě, jež dosud nezná pojmovou řeč dospělých, je pro Bonnefoye – jako pro Leopardiho, jako pro Rimbauda – garantem všech epifanií a také schopnosti zaznamenat je básnickým slovem. A poezie, jež si uchovala vnímavost dětského pohledu, může znovu „slavit“: aniž zastírá hlubinnou anarchičnost místa lidského pobytu, registruje především jeho krásu a dokonalost. Takové je poselství veršů Bonnefoyova stáří, podivuhodně oproštěných a projasněných.

Proč hleděli na obzor? Proč stále upírali oči k tomu bodu v dálce? Možná prostě proto, že k němu už hodně dlouho mířili tou noční cestou, po jejíchž obou stranách byla jen kamenitá pláň, občas zkrabacená nízkými kopci s řídkými keříky pod rozlehlou, bezhvězdnou oblohou.


GIF - 12.4 kb

- Chvalořečení / Michel Tournier

Nakladatel: Garamond, 2007

Překlad: Věra Dvořáková, Jarmila Fialová

Těchto osmdesát dva zdánlivě roztříštěných miniatur má jeden společný zdroj – je jím Tournierova zvídavost a otevřenost okolnímu světu. Krása a výstřednost bytostí i věcí, jejich podivínství i půvab – dost důvodů, aby se za nimi člověk radostně a nenasytně hnal, a tento hon je po zásluze odměněn. Jak chodí čtvernožci? Vykračují vždy úhlopříčně, pravou přední a levou zadní, nebo jsou mimochodníci? A co třeba důležitost kolena,tajemství písčitého břehu odhalená odlivem, noční toulky ježků, vzájemná nenávist stromů? Od zvířat a věcí se kniha dostává k patronům a ochráncům – Třem králům, k Père Noël, který ve Francii nosí vánoční dárky, ke svatému Kryštofovi, králi Ludvíkovi Svatému – a zejména k mužům a ženám, které zničila média, Sachovi Guitrymu, lady Dianě, Michaelu Jacksonovi, a nakonec k přátelům, kteří už přešli na druhý břeh… Takový je svět na stránkách Chvalořečení.


GIF - 4.2 kb

- Převozníkův malý bratr / Kossi Efoui

Překlad: Michal Lázňovský

Kossi Efoui se narodil v Togu roku 1962 a po studiu filozofie začal psát divadelní texty. Jeho hra Křižovatka (Le Carrefour) získala v roce 1989 cenu prestižní Soutěže afrického divadla rádia RFI. Stala se důležitým mezníkem v nástupu radikálnosti v současné africké literatuře a tuto radikálnost Kossi Efoui dále rozvíjel v četných dalších hrách i románech.

Děj hry Převozníkův malý bratr se odehrává ve zrušeném promítacím sále při truchlení u těla mrtvé Kari, která před třemi dny skončila svůj život skokem z okna. Je noc. Maguy, Marcus a Kid vyhlížejí z okna příjezd převozníka, který má odvézt tělo zemřelé. Současně Maguy hledá v novinách oznámení o smrti Kari a Marcus sní o filmu, který by chtěl natočit.


GIF - 6.1 kb

- Na stopě neznámému / Alain Corbin

Znovuzrození L. F. Pinagota

Překlad: Lenka Kolářová

Nakladatel: Argo, 2007

V knize, která si získala uznání kritiky, se historik Alain Corbin vydává po stopách Louise-Françoise Pinogota, neznámého muže, po kterém zůstaly jen záznamy v matrice...

„Celkem vzato, o drtivé většině lidí, kteří žili několik desítek let před námi, toho nevíme o moc víc než o lidech, kteří na území dnešní Francie žili v pravěku. Chtěl jsem tato udivující bílá místa našich znalostí podrobit zkoumání, a proto jsem začal sledovat osudy jednoho z těch neznámých, který, jak jsem se ujistil, po sobě nezanechal jedinou stopu kromě záznamů ve státní matrice. Naštěstí jsem se však mohl vedle úvah o zmizení člověka, vedle cesty do říše stínů, pokusit o vzkříšení světa, ve kterém žil Louis François Pinagot. Tak se totiž jmenuje ten, kterého jsem si náhodně vybral v matričních seznamech malé obce Orne. Tento nový přístup k psaní o historii, inspirovaný tzv. „subjektivní kamerou“ ve filmu, mi dal možnost, abych se pokusil - bez okázalých scén utrpení, ale nikoliv bez citu – zachytit hemžení všech těch zmizelých lidiček, kteří žili v okolí mého chudého výrobce dřeváků."

Alain Corbin


GIF - 9.6 kb

- Rozhovory nad Descartem / Alexandre Koyré

Překlad: Petr Horák

Nakladatel: Vyšehrad, 2006

Základem knihy Rozhovory nad Descartem jsou přednášky, které Alexandre Koyré proslovil na Káhirské univerzitě při příležitosti třístého výročí Rozpravy o metodě. Rozhovory pojímají Descartesovu filozofii jako duchovní a intelektuální katarzi, která člověku otevírá cestu k pravdě a k Bohu. Descartes tak uniká skepsi a chaosu, které následovaly po nepřehledném období renesančního kvasu. Karteziánská věda je i přes svou zastaralost ukázána jako nesmírné úsilí o dosažení úplné matematizace vesmíru, ideálu (či snad snu), který pro současnost znovu objevil Einstein.


JPEG - 7.2 kb

- Dějiny Francie / Marc Ferro

Překlad: Jitka Matějů, Doubravka Olšáková

Nakladatel: NLN – Nakladatelství Lidové noviny, 2006

Stejně jako ekonomika či náboženství představuje i historie sílu, která působí na společnost. O jakou historii se však jedná? Není to hrdinský příběh občanů z Calais ani tragédie Bartolomějské noci či Pařížské komuny. Nejde o slávu či hanebnost té či oné historické události, za kterou se skrývá bezpočet mýtů, sporů, zámlk a lží, ale o příběhy bezejmenných obyvatel Francie – tak podobných svým sousedům, a přece tak jiných, v práci i kolem stolu, a vždycky ochotných sáhnout po zbrani v občanské válce…

Marc Ferro působí na Vysoké škole společenských věd (EHESS).


JPEG - 23.4 kb

- Dějiny kolonizací/ Marc Ferro

Od dobývání až po nezávislost 13.-20. století

Překlad: Anna Hánová

Nakladatel: NLN – Nakladatelství Lidové noviny, 2007

Počátek kolonizace se nedatuje objevením Nového světa a kolonizátory nebyli jen Evropané. Tuto lačnost po nových územích předznamenávala už arabská expanze ve Středomoří v sedmém století. Kolonizaci a její ústup ukazuje Marc Ferro v myšlenkových souvislostech, zajímá se o její legendy i folklór. Ale když se podíváme na Portugalce brázdící oceány, španělské misionáře, francouzské kupce (spíš než dobrodruhy), Holanďany posedlé zlatem, anglické piráty a Rusy hledající poddané, kteří budou odvádět poplatky, kolik vlastně bylo různých kolonizací?


JPEG - 12.3 kb

- Podivná porážka svědectví zroku 1940/Marc Bloch

Překlad: Irena Kozelská

Nakladatel: Argo, 2007

Jméno francouzského historika Marca Blocha (1886-1944) je neodmyslitelně spojeno se vznikem školy Annales jež ve druhé polovině 20. století formovala západoevropské historické myělení. Většinu svých prací Bloch věnoval kulturním a sociálním dějinám středověku. Jeho první, dnes klasická monografie Králové divotvůrci však v době svého vzniku nevzbudila příliš velkou pozornost. Autor v ní totiž zaujal natolik neortodoxní postojem založené zkoumání proměn určitých fenoménů v dlouhé časové vlně, že je tehdejší francouzská historiografie nebyla s to pochopit, natož pak přijmout. Proto se Marc Bloch v pozdějších letech poněkud vzdálil antropologicky pojatému bádání a psal práce, v nichž analyzoval především sociální aspekty středověkého života. Protože však již od Králů divotvůrců směřoval ke komparativním a zároveň i totálním dějinám, přešel nakonec od analýzy francouzských poměrů k rozboru západoevropského modelu feudalismu. Na vrcholu svých sil vydal monumentální Feudální společnost (1939-1910). Veškeré jeho další historiografické směřování přerušila válka, jež na něho jako na Francouze s židovským původem dopadla kvůli německému rasovému antisemitismu o to citelněji.Bloch dobrovolně vstoupil do armády a jako zpravodajský důstojník se zapojil do boje s německým agresorem. Po pádu Francie ale na rozdíl od většiny svých vrstevníků nerezignoval a stejně vehementně, jako zápasil s konzervativními tradicemi francouzské historiografie, se vrhl do konspirativního odboje. ‚‚Podivná porážka‘‘, již Francouzi v roce 1940 utrpěli, ho jako bystrého pozorovatele přivedla k myšlence napsat kritickou analýzu francouzské společnosti a francouzské armády v letech 1939-1940. Kniha, jež díky tomu vznikla, může být čtena dvojím způsobem: jako sociologický rozbor příčin francouzské porážky a jako paměti sui generis, v nichž Marc Bloch vystupuje jako glosátor, kritik i chladný pozorovatel dění. K textu Podivné porážky jsou v tomto vydání připojeny některé Blochovy časové úvahy o nutné proměně francouzského školství po předpokládaném vítězství ve válce, o soudobých vojenských strategiích či o problémech třetího světa, jež v příštích letech nastanou. Všechny tyto črty stejně jako samotná Podivná porážka jedinečným způsobem dokumentují, jak Blochova snaha o mentální proměnu historického myšlení souvisela s jeho aktivním přístupem k životu, s prolínáním historika jako občanské a politické bytosti s jeho intelektuální reflexí barevného a moderního středověku.


GIF - 18 kb

- S/Z/Roland Barthes

1975

Překlad: Josef Fulka

Nakladatel: Garamond

Říká se, že některým buddhistům se díky askezi daří uvidět v jedné fazoli celou krajinu. Něco takového by si jistě bývali přáli první analytici vyprávění: vidět všechna vyprávění, co jich na světě je (je jich tolik a tolik jich bylo), v jediné struktuře: vymaníme z každého příběhu jeho model, říkali si, a potom z těchto modelů utvoříme velkou narativní strukturu, kterou zase přeneseme(kvůli ověření) na jakékoli vyprávění: je to vyčerpávající (″Vědění chce trpělivost, Trápení je jisté″) a vposledku nežádoucí úkol, protože text zde ztrácí svou diferenci. Tato diference zjevně není nějaká plná, nereprodukovatelná kvalita (podle mytického nahlížení na literární tvorbu), není tím, co označuje individualitu každého textu, co jej pojmenovává, signuje, opatřuje parafou, ukončuje; je to naopak diferenci, která se nezastavuje a které se artikuluje v nekonečném množství textů, řecí, systémů, jíž je každý text návratem.


JPEG - 30.1 kb

- Hry/Bernard-Marie Koltès

Překlad: Divadelni Ustav

„Samozřejmě, že divadlo nenávidím, protože divadlo není život. Ale stejně se k němu nakonec vracím a miluju ho, protože je to jediné místo, kde se otevřeně říká, že to není život.”

Toto vyznání nenávistné lásky divadlu patří k mnoha provokativním výrokům Bernarda Marie Koltèse (1948-1989), jednoho z nejpozoruhodnějších francouzských dramatiků druhé poloviny dvacátého století. Za provokativní a přitom zvláštním způsobem fascinující jsou považovány i jeho hry, psané osobitým, vysoce stylizovaným jazykem. Právě jazyk je bezesporu nejzajímavějším aspektem Koltèsovy dramatiky: je kultivovaný, prodchnutý francouzskou literární i dramatickou kulturou, ale zároveň vnímavý vůči současné podobě francouzštiny, včetně jazykového „míšenectví” – tedy toho, jak se francouzština prolíná s jazyky jinými.

Koltèsovy postavy lze charakterizovat zásadním rozporem mezi jejich statutem vetřelců/vyděděnců a sebevědomým jazykem, který bravurně ovládají a který se ani v nejmenším nesnaží kopírovat mluvu lidí s podobným sociálním postavením (...)

Krutě aktuální i filozoficky nadčasový, zároveň však hravě ironický obraz současného světa, který Bernard Marie Koltès svým nevelkým souborem her vytváří, je bezesporu jedním z nejvýznamnějších příspěvků francouzské dramatické literatury světové divadelní kultuře. Příspěvkem o to důležitějším, že jde vlastně o „znovuzrození dramatika”, což v době všeobecné nedůvěry k literatuře a především dramatické literatuře, rozhodně není málo.

Daniela Jobertová


JPEG - 3.9 kb

- Evropský duch / Léon Brunschvicg
1947
Překlad: Petr Horák
Nakladatel: Vyšehrad, 2000

Léon Brunschvicg (1869-1944) je považován za nejvýznamnějšího francouzského myslitele meziválečného období vedle Henri Bergsona. Přednášel filosofii na pařížských vysokých školách a výrazně vystupoval mj. i na velkých mezinárodních filosofických kongresech. Ve své badatelské činnosti se zaměřil především na problémy teorie poznání a na dějiny filosofie; zde nabyl obzvláštní proslulosti svými studiemi o velkých francouzských myslitelích počátku novověku – o Mantaignovi, Descartesovi a Pascalovi. Jeho názorovou základnu, blízkou proudům vycházejícím z Kanta, lze charakterizovat jako racionalistický idealismus – obzvláště si oblíbil Platona.
Snad právě tento idealismus, tolik vzdálený pozitivismu a realismu, převládajícím v tradicích českého myšlení, způsobil, že přes svou proslulost nebyl tento vůdčí duch země, představující v oné době pro nás vzor, do češtiny překládán. Teprve prudký vzestup zájmu o duchovní kořeny Evropy, vyvolaný procesem jejího hospodářského a politického sjednocování, podnítil zájem o knihu Evropský duch, jeho poslední, až posmrtně vydané dílo (1947). Jeho základem je soubor přednášek konaných v Paříži v zimě 1939-1940, tedy v době, kdy ideály humanismu a svobodného rozummového bádání, jež Brunschvicg považoval za konstituující rysy evropské kultury, se ocitly ve smrtelném ohrožení. V takovém ohrožení se ocitl i sám autor naší publikace; po porážce své vlasti musel z rasových důvodů odejít z Paříže do jižní Francie, po nějaký čas ještě neobsazené, kde také zemřel.
Autorem prvního českého překladu z Brunschvicga a zároveň první české studie o něm, jež překládané dílo uvádí, je známý znalec francouzské filosofie, profesor Masarykovy univerzity v Brně Petr Horák.


JPEG - 6.5 kb

- Putování za Svatým Grálem / Anonym

1225

Nakladatelství Triáda – Jiří Pelán

O svatodušních svátcích se grál, tajemná magická číše, svatý kalich, který z ostrova Británie přivezl Josef z Arimatie, zjeví rytířům krále Artuše shromážděným kolem kulatého stolu. Přísahají si, že se vypraví na cestu, aby jej našli a odhalili jeho tajemství. Dlouhé však je hledání a léta plynou... Po mnoha dobrodružných příhodách si každý nese tíhu minulosti, zápasů, nebezpečenství, přátelství, lásek i hříchů. Všichni jsou vystaveni zkouškám i pokušením. Boží tajemství však bude odhaleno pouze neposkvrněným : Bohortovi, Percevalovi a hlavně Galaadovi, nedotčenému a předurčenému rytíři, synu Lancelota a dcery Hříšného krále. Anonymní román ze 13. století je završením rozsáhlého románového cyklu, věnovaného dobrodružstvím Lancelota z jezera. V poslední verzi, napsané kolem roku 1225, proces christianizace legendy o svatém grálu vrcholí a naplňuje pohár symbolikou boží milosti.


GIF - 5 kb

- Všechny řeky spějí do moře : paměti/ Elie Wiesel
1996

Nakladatelství Pragma

Elie Wiesel, americký spisovatel, držitel Nobelovy ceny za mír za rok 1986, se narodil roku 1928 v rumunském Sigetu. Jako Žid byl deportován do Osvětimi a později do Buchenwaldu. Viděl umírat všechny své blízké. Po válce přijíždí do Paříže, studuje na Sorbonně, věnuje se novinařině, usazuje se v New Yorku a přednáší v Bostonu. Celý život zasvětil boji proti rasismu a diskriminaci. Jako romanopisec a esejista napsal mimo jiné «Noc», «Le Testament d’un poète juif assassiné», «Pátý syn», «Mémoire à deux Voix» (společně s Françoisem Mitterrandem), «Soudci», «D’où viens-tu?», «Le Temps des déracinés», «Le chant qui habite le chant», «Šílená touha tančit». «Všechny řeky spějí do moře» a druhý díl pamětí.


GIF - 10 kb

- Paměť a dějiny / Jacques Le Goff

Argo

Jacques Le Goff, který svými myšlenkami a pracemi ovlivnil moderní historiografii, objasňuje ve svých esejích práci historika na základě vztahu mezi nástroji historického myšlení, jimiž disponuje, tedy mezi pamětí a protikladem minulosti a přítomnosti, antiky a modernity. Jsou to dějiny dějin a současně se jedná o teorii dějin, a také o esej o historické metodologii na podkladě několika klíčových pojmů... Je to hledání kontinuit a podobností ve vývoji historického ducha, od starověku po současnost, ve všech civilizacích, včetně těch společností, které spadají spíše pod etnologii než pod historii, ale také proměn a zlomů, které už tolikrát byly znamením modernity. Je to také angažovaná kniha, ve které Jacques Le Goff chtěl pomoci historikům a veřejnosti k lepšímu pochopení historické práce, k lepšímu historickému myšlení, k lepší « tvorbě dějin ».


JPEG - 11.8 kb

- Vytváření národních identit v Evropě 18. až 20. století / Anne-Marie Thiesse

CDK

Životnost národních států je jednou z otázek století. Avšak ohromující kniha Anne-Marie Thiesse ukazuje, že národní identity vznikly v Evropě před méně než dvěma sty lety díky úsilí dobrovolných nadšenců. Autorka je držitelkou dvou doktorátů z filosofie a od roku 1991 ředitelkou výzkumu při Centre National de la Recherche Scientifique (CNRS). Její dílo velmi bystře poodhaluje jednu na pohled překvapivou skutečnost : ke zrodu národů v Evropě 18. až 20. století nevedla žádná společná identita, jsou to samotné národy, kdo zakládal či utvářel svoji vlastní identitu kvůli nutnosti svého věčného trvání. Tradice následovaly až za národy a ne naopak. Tento jev je trvalý a podle autorky nabývá mimořádného významu z pohledu evropské ústavy.
Anne-Marie Thiesse tak definuje jednotlivé prvky, které se postupně podílejí na vytváření identit : předkové, kteří položili základy, epická historie, bájní hrdinové, sjednocený jazyk, opravené památky, typické uspořádání krajiny a lidový folklór. Ve třech částech a deseti kapitolách se snaží popsat způsob, jakým celá Evropa, od Ruska po Velkou Británii a od Itálie po Norsko neustále přepisovala své dějiny ve snaze ospravedlnit své momentální politické cíle.


JPEG - 11 kb

- Mythologica III, Původ stolničení / Claude Lévi-Strauss
1964
Překlad: Helena Beguivinová
Nakladatel: Argo, 2007

Ve třetí části čtyřsvazkového díla Mythologica pokračuje putování po transformacích amerických mýtů; v tomto díle se těžiště zájmu pomalu přenáší z Jižní do Severní Ameriky. V předchozích svazcích autor metodou strukturální analázy ukázal, že mýty nejsou formy ustrnulé a provždy dané, nýbrž že se vyvíjejí a proměňují jedny v druhé a přitom se důsledně řídí určitými zákony. Kombinace jejich prvků nejsou nikdy nahodilé. Podobnost mýtů i na velmi vzdálených místech nelze vysvětlit jejich postupným šířením, nýbrž dodržováním týchž transformačních pravidel. Tam, kde se pravidla uvolňují, mýty jako žánr přecházejí v román, přesněji řečeno v román na pokračování.
Zatímco Syrové a vařené pracovalo s opozicí mezi existencí a neexistencí kuchyně, jinými slovy mezi kulturou a přírodou, a druhý díl, Od medu k popelu, s medem a tabákem, které se z tohoto pohledu kuchyni blíží nebo ji přesahují, Původ stolničení se podrobněji zabývá motivy mýtů využívajícími protikladnost různých způsobů kuchyňské úpravy pokrmů, jako je vaření, pečení a sušení.
Autor srovnává přístup k vnímání množství v antice a u některých indiánských kultur a odtud dospívá ke srovnání kultur vyznávajících historický vývoj s těmi, jež se spokojují s periodickým opakováním stále stejných dějů. V závěru knihy se opět setkáme s morálním apelem či povzdechem nad chováním „západní“ kultury k naší planetě, pro Clauda Lévi-Strausse tak příznačným.


- Nástin teorie emocí / Jean-Paul Sartre

Čapek Jakub, Petříček Miroslav

Oikoymenh

V roce 1938 Sartre napsal čtyři sta stran pojednání o fenomenologické psychologii "La psyché", které nebylo nikdy uveřejněno a jehož úvodní částí byl právě Nástin teorie emocí. Zatímco projevy emocí obvykle považujeme za nekontrolovaný zmatek, za omyl, Sartre, který smetl se stolu všechny běžné psychologické teorie, definuje emoci naopak jako výtvor vědomí :

"Když se vytýčené cesty stanou příliš obtížnými nebo když cestu nevidíme, nemůžeme déle setrvávat v tak naléhavém a obtížném světě. Žádná cesta není volná, a přesto musíme jednat. To se pak snažíme změnit svět, neboli žít tak, jakoby vztahy mezi věcmi a jejich potencialitou neřídily determinující procesy, ale magie [...]. Jedním slovem v emotivní situaci je to tělo, kdo pod vedením vlastního mění svůj postoj ke světu, aby svět změnil své vlastnosti [...]. Kupříkladu pasivní strach. Vidím, jak se ke mě blíží krvelačné zvíře, nohy se mi podlamují, srdce bije čím dál slaběji, blednu, klesám a padám do mdlob. Zdá se, že není nic horšího než toto chování, které mě bez boje vydává nebezpečí. A přesto je to únik[...]. Vyvstává před námi skutečný smyslu strachu : je to vědomí, kdo se snaží popřít magickým jednáním nějaký objekt z vnějšího světa, a které dokonce popře sebe samé, aby tak zničilo tento objekt současně se sebou samým."

(Výstava BNF – 2005)


JPEG - 2.9 kb

- Francouzská revoluce II / Furet François

Argo

Furet jako odborník na 18. století způsobil prací "Francouzská revoluce", vydanou v roce 1965 ve spolupráci se jeho švagrem Denisem Richetem, zásadní epistemiologický zlom v historickém výzkumu tohoto období. Po několika desetiletích, co Národní konvent a Výbor pro veřejnou spásu živila většinu univerzitních výzkumných prací, se tato kniha staví rozhodujícím způsobem do širší perspektivy, neboť se neomezuje na termidor, považovaný všemi historiky, kteří publikovali před ním, jako Aulard, Mathiez, Lefevbre, Soboul, obvykle za definitivní závěr Velké francouzské revoluce.

Rozhodnutí vyvážit analýzu revolučního období tím, že zahrne i termidorský Národní konvent a Direktorium, není náhodné. Furet zkoumá teorie marxistických historiků z opačné strany. Pro ně, zejména pro Soboula a Lefebvra, je Francouzská revoluce především projevem vzpoury lidových mas, po vzoru jakobínského hnutí, podporovaného avantgardou sansculotů, které po 9. termidoru utichá.

François Furet naopak obhajuje myšlenku revoluce elit, která se v roce 1793 « vymkla », což samozřejmě vyvolává polemiky ve francouzských univerzitních kruzích. Násilné uchopení moci masami během Teroru údajně narušilo mírumilovný kurs modernizace společnosti, vedený od roku 1789 « shora ». Tyto úvahy dále prohloubil v díle "Penser la Révolution française", vydaném roku 1978, zejména znovuobjevením prací Augustina Cochina, jehož historiografie zcela opomíjela po jeho smrti v roce 1916, a návratem k teorii vymknutí, kdy odkrývá počátky Teroru již v roce 1789 a všímá si « možné spojitosti Teroru s celou Revolucí ». Ve shrnutí La Révolution, 1770-1880 pak z pohledu dlouhého trvání poukazuje na kontinuity mezi Starým režimem a Revolucí, jejíž dlouhodobý proces končí teprve nástupem oportunistických republikánů, schopných oddělit demokracii od revoluce a odmítajících obětovat osobní svobodu historickým potřebám.


JPEG - 2.4 kb

- Čarodějnice / Marie NDiaye

Argo

Chvála šarmu

Na jedné straně důkladný popis obyčejných každodenností plynoucích v nudě, dramatech, úzkosti, osamocení. na druhé straně fantastické a snové vyprávění. A mezi tím očarované pero Marie NDiaye tvoří román obdařený všemi půvaby.
« (…) Marie NDiaye zaujme především svojí originalitou ; promlouvá stylem a hlasem, který se nepodobá ničemu známému. Tuto originalitou navíc provází i dobře odvedená práce. Čarodějnice je něco lepšího, než autorská kniha, jakých existuje spousta, je to kniha spisovatelská : naslouchejte tomu, co autorka umí skrýt za svým textem, a z čeho naznačuje jen nejasný a tajuplný stín, jakousi přítomnost. V literární společnosti, ovládané spektákl, je takový přístup poškozující a není pochyb o tom, že by reputace Marie NDiaye byla mnohem větší a její čtenáři mnohem početnější, kdyby ona sama byla ochotná vydat ze sebe trochu více skrze své postavy. To však ona nedělá. Její práce spočívá v tom, že se zlepšuje od jedné knihy k druhé, houževnatě piluje styl, vyhýbá se příliš jednoduchému psaní, zdokonaluje své pozorování světa a jako správný klasik nespoléhá na své nadání, které je všestranné a bohaté. V Čarodějnici jde právě o nadání ; nadání k jasnovidectví a proměňování, předávané z matky na dceru v Luciině rodině. Lucie ale není moc nadaná čarodějnice, její vidění jsou krátkozraká a neúplná, a tudíž neúčinná ve světě, v němž se neúčinnost stala klíčovým kritériem hodnot. Lucie je totiž čarodějnicí dnešní doby. Bydlí v rodinném domě v předměstské satelitní čtvrti pro střední třídu. Má manžela, kterého nemiluje víc, než on ji, a který ji záhy opustí a najde si v Bruggách, hlavním městě čarodějnictví, jinou ženu a rodinu. Má hlavně dvě dcery, dvojčata Maud a Lise, které jsou po dosažení dvanácti let, tedy věku dospívání, samy zasvěceny do jasnovideckých rituálů a hned od začátku se zdá, že jsou lépe obdařené než jejich matka a vybavené mnohem větším smyslem pro praktičnost a neméně obávaným egoismem. (…) »

Pierre Lepape (Le Monde, 6. září 1996)


JPEG - 1.5 kb

- Člověk a stát / Maritain Jacques

Triáda

Pierre Michon, Opati

Paseka, Mirka Ševčíková

« Vše je vrtkavé a příliš nejisté. »

Poslední verš jedné dochované kroniky zní jako antifona na pozadí těchto tří palčivých, krutých a výstředních příběhů z doby kolem toku tisíc o prvních generacích benediktýnů, kteří přišli zřídit své kláštery na ostrovech a mokřinách Vendée pod svrchovaným dohledem Cluny, tedy z doby, kdy rozdíl mezi křesťanstvím a pohanstvím byl jen nepatrný.
V krajině, dosud ovládané živly jako o prvním dnu Stvoření, díla, znamení, vášně a milost ještě nejsou nezvratná. Z bratrství může vzejít zločin, který je schopen zastřít oslnivé zjevení malé dívky.

Michonův styl velmi strohým, ale o to mocnějším způsobem oslavuje absolutní rozkoš z tělesnosti nebo uvrhuje do beznadějného šílenství člověka, který podléhá vlivu nicotnosti.

Na posledních stránkách knihy, když se ukáže, že ostatky sv. Jana Křtitele jsou nepravé, máme dojem, jako bychom za klením a žvaněním zaslechli opaty odříkávat verše z Kazatele, ve kterých se mluví o slovech a větru.


BMP - 17.3 kb

- Elementární částice / Houellebecq Michel

Garamond

Elementární částice vydalo roku 1998 nakladatelství Flammarion. Tato kniha znamená obrat v kariéře jejího francouzského autora kvůli kontroverzím, které vyvolala, ale také díky literární Listopadové ceně, kterou získala.

« Na 1. července 1998 připadla středa. Takže logicky, i když nezvykle, Djerzinski uspořádal večírek na rozloučenou v úterý večer. Mezi mrazícími boxy s embryi se tísnila lednička značky Brandt s láhvemi šampaňského ; obvykle se v ní uchovávaly běžné chemikálie. »


JPEG - 6.3 kb

- Opičák Sun / Tristan Frédéric

Emitos

Dlouho působil jako ekonomický rada v Asii : pobýval v Číně, Barmě, Vietnamu i Indonésii, a proto některé své práce věnoval právě této části světa, což je i případ knihy ’Opičák Sun’, pojednávající o čínské tragédií. Napsal také celou řadu prací o západní mystice a metafyzice : jeho eseje jako ’Le Monde à l’envers’ nebo ’l’ Oeil d’Hermès’ svědčí o vytříbenosti autorových filosofických a náboženských názorů. Jako muž se vším všudy publikoval rovněž několik úspěšných románů : ’L’ Homme sans nom’, ’Balthazar Kober’ či ’Les Egarés’ se navracejí k tématu zahnívající společnosti a velikosti člověka v jeho samotě. Držitel Velké ceny na Avoriazově festivalu v roce 1983 za ’La Cendre et la foudre’ a Goncourtovy ceny za rok 1983 (Les Egarés) Frédérick Tristan napsal přes třicet románů a získal i Velkou cenu za literaturu (SGDL) v roce 2000 za celoživotní dílo.


JPEG - 9 kb

- Rabínův kocour / Sfar Joann

Garamond

Kocour jistého rabína z Alžíru na počátku 20. století vypráví o svém životě a hovorech se svým pánem. Umí totiž mluvit od té doby, co spolknul papouška, ale vykládá jen samé výmysly nebo bolestné pravdy. Kocour se ale hlavně chce stát Židem, aby se zalíbil Zlabyi, rabínově dceři. Tato pohádka, postavená na zdánlivě fantaskní zápletce, skýtá autorovi možnost zabývat se židovským náboženstvím a kulturou v Alžírsku, tématy, která komiksová literatura nezná, ale klasická beletrie ano : tu a tam zahlédneme například odkazy na romány Alberta Cohena. Nade všechna očekávání se tato série setkala s velkým úspěchem, a to i mimo okruh příznivců komiksové literatury.


JPEG - 8.7 kb

- Mundus imaginalis aneb imaginální a imaginární / Henri Corbin

Malvern

Henri Corbin (narodil se v Paříži 14. dubna 1903 a zemřel v Paříži 7. října 1978) je francouzský filozof a orientalista. Je jedním z mála filozofů, kteří se zasloužili o znovuobjevení filozofického světa, historií zcela opomíjeného, a to světa íránského islámu obecně, zejména pak šíitské gnose. Díky své píli Corbin přeložil, opatřil výkladem a vydal některé klasiky této tradice, jejichž velká jména jako Sohrawardi, Molla Sadra Shirazi, Ruzbehan Bakli Shirazi a také súfista Ibn Arabi, pomalu rozšiřují náš filozofický obzor, který se také globalizuje.


JPEG - 7.1 kb

- Dva zdroje morálky a náboženství / Henri Bergson
1932
Překlad: Josef Hrdlička
Nakladatel: Vyšehrad, 2007

Francouzský filosof židovského původu Henri Bergson (1859-1941), držitel Nobelovy ceny za literaturu (1928), bývá řazen k předním představitelům „filosofie života“. Kritika úzce racionalistického a mechanistického postoje k světu se u něj spájí s důrazem na intuici jako vyšší poznávací mohutnost, schopnou, na rozdíl od diskurzívně postupujícího rozumu, nahlédnout základní fenomén časového kontinua a „trvání“ (durée); o tom Bergson pojednal již ve své disertaci (Esej o bezprostředních datech vědomí, 1889). Proslavená myšlenka „životního vzmachu“ (élan vital), která své velkolepé vyjádření nalezla ve Vývoji tvořivém, od jehož prvního vydání uplynulo právě sto let, je určující pro celé autorovo dílo. Najdeme ji osobitě rozvedenou i v pozdních Dvou zdrojích morálky a náboženství (1932), jednom z nejvýznamnějších Bergsonových textů. Rozdíl mezi „statickým“ a „dynamickým“ zde slouží za vodítko pro rozlišení dvou zásadně různých typů v oblasti mravní a náboženské, jež jsou pochopeny v podstatě jako jedna nedílná sféra. Každý z typů je přitom určován odlišným principem. Statickému či „uzavřenému“ náboženství a morálce vévodí „nátlak“, zvenčí přistupující závazek, a jsou tak oborem sociologie; morálka a náboženství dynamické či „otevřené“ pramení z vnitřního – „mystického“ – zanícení, a jako takové mohou být zkoumány prostředky psychologie a spirituální teologie. Oba principy jsou však, jak se Bergson snaží ukázat, plodem téhož základního a univerzálního fenoménu života v jeho dynamickém vývoji. Je-li tedy „všechna morálka, ať nátlak či zanícené, biologické podstaty“, dlužno tomu rozumět s ohledem na široké Bergsonovo pojímání „biologie“, která v posledku odkazuje k neuchopitelnému zdroji života, v němž je rozdvojení ducha a hmoty překročeno.
Českého vydání se Bergsonovy Dva zdroje dočkaly hned roku 1933. Nový překlad chce nahradit původní překlad Václava Černého, dnes již těžko dostupný a v některých ohledech zastaralý.


GIF - 16.7 kb

- Žít svobodně je umění (Československý deník 1969-1980) / Roselyne Chenu
1969-1980
Překlad: Matěj Turek
Nakladatel: Vojtěch Ripka – Jitro, 2007

V šedesátých a sedmdesátých letech přijížděla autorka knihy Roselyne Chenu jako zástupkyně Mezinárodní společnosti pro svobodu kultury do Československa. Cílem jejích cest bylo udržování kontaktů s pronásledovanými umělci a spisovateli a poskytování pomoci v podobě knih, drobných stipendií a léků. Deník ze čtyř cest do tehdejšího Československa ležel tři desítky let v šuplíku. Zachycuje mimo jiné setkání s mnoha velikány nekomunistické intelektuální elity v čele s Janem Vladislavem, Janem Patočkou, Václavem Černým a Bedřichem Fučíkem.
Svou knihu zaštítila Roselyne Chenu slovy, která jí jako PF 1990 napsal Zdeněk Lorenc: „Žít svobodně je umění“. A sama k nim dodává: „Umění je také synonymem odříkání a každodenního úsilí.“


JPEG - 3.7 kb

- Opati / Pierre Michon
2002
Překlad: Mirka Ševčíková
Nakladatel: Paseka, 2007

Kraj Vendée je kolem roku 1000 jen neúrodná mokřina, kde voda a souš ještě nejsou zcela odděleny, právě tak jako se křesťanství dosud mísí s pohanskou vírou. To vše ale postupně změní generace benediktínů.
Pierre Michon nás ve třech příbězích zavádí na samý počátek, do dob, kdy venkované natírají vztyčené kříže medem a obětují jim mrtvolky ptáků, kdy se zakládají kláštery, kdy opati zápasí o moc a slávu, ale i o tělo jedné ženy, a kdy se na lesní trůny zlých duchů dosazuje přičiněním jednoho divočáka Bůh. Za bájným středověkem těchto vášnivých a krutých příběhů však prosvítá křehkost a nejistota všech věcí.

I když Pierre Michon (1945) publikuje zřídka, řadí se k předním současným francouzským spisovatelům. Už jeho prvotina, soubor osmi příběhů Nepatrné životy (1984) sklidila velký úspěch u kritiky a mj. získala cenu France Culture. Některé z Michonových většinou krátkých textů – Mistři a služebníci (1990), Syn Rimbaud (1992), Tři autoři (1997), Tělo krále (2002) – se točí okolo literatury nebo umění vůbec, přičemž za slavnými umělci tu můžeme hledat i autora samotného. Jiné zůstaly u zdánlivě nicotných nebo zapomenutých osudů a věcí: Život Josepha Roulina (1988), v němž autor pohlíží na umění očima jednoho z Van Goghových modelů, Král lesa (1996) či Zimní mytologie (1997). Opati (2002) jsou zatím poslední vydanou Michonovou knihou.

Tisknout článek Verze pro tisk